Jdi na obsah Jdi na menu
 


Životopis Jana Máši

Jan Máša se narodil 24.6.1867 do rodiny tišnovského domkáře a obuvníka Martina Máši (Špačka vulgo Máši) a jeho druhé m_3.jpgmanželky Vincencie Laub v domku č. 195. Jednalo se o prostý domek za hradbami města. Dnes tento domek nalezneme v Tišnově na ulici Cáhlovské č. 210, nedaleko mateřské školky U Humpolky, těsně za odbočkou do ulice na Zahrádkách. Jak se můžeme dočíst z rodných listů, už i dědečkovi Tomáši Špačkovi se říkalo Máša, přezdívku zdědil otec Martin a Jan ji přijal jako své oficiální příjmení. Manželka Vincencie pocházela rovněž z obuvnické rodiny - její otec byl švec v Jamném, stejně tak jako děda z matčiny strany - Vincenc Crha. Ten byl obuvníkem v Tišnově. Martin a Vincencie byli oddáni 4.2.1866, celkem se jim narodilo 7 dětí, Jan z nich byl nejstarší.

 

m_4.jpg

Opis rodného listu Jana Maši (tady ještě s krátkým „a“ – Maša, ale sám se podepisuje s dlouhým „á“ – Máša)

m_5.jpg

Originál rodného listu Vincencie Laub, provdané Mášové, matky Jana Máši. 

m_6.jpg

Opis rodného listu Martina Máši, otce Jana Máši

 

m_9.jpg

Oddací list rodičů Jana Máši (zápis z knihy oddaných)

Maminka Jana Máši Vincencie, která pocházela z vesnice Jamné, vzdálené jen několik kilometrů od Tišnova, se vdávala mladičká. Neměla ještě ani 17 roků. A v té době byla služebnou v nějaké tišnovské rodině. Její budoucí manžel byl téměř jednou tak starý jak ona a měl z předchozího manželství 2 děti. Vincencie byla jen o 9 roků starší než nejstarší manželova dcera Anna. Jeho první žena Františka zemřela 10 dnů po porodu 4. dítěte, které se narodilo mrtvé, v 31 létech. Vincencie zemřela stejně tak jako ona, mladá, v pouhých 33 létech. Když zemřela, Janovi bylo 15 a studoval reálné gymnázium v Brně. Tatínek nezůstal sám, do 10-ti měsíců dovedl Janovi macechu.

Manželky a děti Martina Máši narozeného 9.11.1833 (zemřelého v roce 1909):

Údaje o manželkách

Pořadí

dítěte

Jméno

Datum narození

Datum úmrtí

Stáří

1. manželka Františka, roz.  Jelínková

1.

Anna

15.7.1858

5.7.1876

18 roků

                 * 25.3.1834

2.

Amálie

11.8.1860

4.8.1867

 7 roků

                 +27.3.1865´(31 roků)

3.

Jan

26.6.1863

4.11.1863

 5 měs.

                 odd. 3.10.1857

4.

(děvče)

17.3.1865

mrtvě naroz.

 

 

 

 

 

 

 

2. manželka Vincencie, roz. Laub

5.

Jan

24.6.1867

27.2.1933

66 roků

                *5.4.1849

6.

Anastázie

24.4.1869

17.4.1887

18 roků

                +6.12.1882 (33 roků)

7.

Maria

11.1.1871

dožila se

dospělosti

                odd. 4.2.1866

8.

Jindřich

14.12.1874

11.4.1887

13 roků

 

9.

Cecílie

3.11.1876

22.6.1894

18 roků

 

10.

Emílie

17.11.1879

dožila se

dospělosti

 

11.

Žofie

11.5.1873

11.4.1887

14 roků

 

 

 

 

 

 

3. manželka Anna, roz. Vaníček

12.

Božena

9.12.1886

23.5.1893

12 roků

               *13.5.1855, odd.25.10.1883

13.

Růžena

není uvedena v originálu dokladu

 

Z pozůstalosti po Martinu Mášovi projednávané v roce 1909 vyplývá, že s manželkou Annou měl ještě kromě Boženy dceru Růženu, která, když otec zemřel, byla ještě nezletilá. Příloha č.6  – doklady týkající se projednávání  pozůstalosti po Martinu Mášovi.

m_8.jpg

Výtah z matrik, který zpracoval  farář Haas o rodině Martina Máši.

Martinu Mášovi se narodilo 12 dětí od 3 manželek, Růžena se narodila až po vystavení tohoto dokladu. 

Rodina Martina Máši žila chudě, na pozemcích a domě č. 195 byl dluh 800 zlatých, v záložně bylo nesplaceno 600 zlatých na 7 % úrok a dále Martin Máša dlužil příbuznému obchodníkovi Jelínkovi z Brna 500 zlatých s 7 % úrokem. Výrazné zadlužení způsobila m.j. i nemoc manželky Vincencie, která při operaci v brněnské nemocnici oslepla na obě oči. Její léčení, pobyt v nemocnici v Brně a následně ve Vídni stál mnoho peněz. A po svém návratu z nemocnice domů nemohla jako slepá vykonávat domácí práce. Navíc otec Martin měl v té době velice špatné výdělky. Jan mezi tím vychodil v Tišnově s výborným prospěchem 5 tříd obecné školy a v roce 1877 odešel jako 10-letý chlapec do Brna studovat reálné gymnázium. Proto, tehdy již jako student 5. ročníku gymnázia, obdržel od obecní rady města Tišnova dne 2.10.1882 „Vysvědčení chudoby“, podle kterého byl osvobozen od placení školného. 

m_9.jpg

V Brně bydlel Jan Máša u Jana a Marie Jelínkových, tedy v rodině vzdálených příbuzných (první manželka Martina Máši se jmenovala Jelínková). Jelínkovi, kteří se snažili Mášovým v jejich tíživých životních okamžicích pomáhat, byli vlasteneckou, obrozeneckou rodinou, kterou navštěvovala celá řada známých českých osobností. A jejich dcera Adéla, provdaná Koudelová, byla dlouholetou starostkou Ženské vzdělávací jednoty Vesna. Ti všichni svými názory ovlivnili smýšlení mladého studenta, u kterého se začínal formovat jeho celoživotní názor. Právě tehdy se vyvinula jeho obrovská zanícenost pro českou věc a láska k českému utlačovanému lidu, která ho provázela po celý život. Na prázdniny se Jan Máša vracíval domů, do Tišnova, kde měl plno aktivit. V roce 1884 vydává svou první práci – etnografickou skicu o tišnovsku. A ve stejném roce o prázdninách přichází s myšlenkou na založení českého studentského spolku „Barák“. Přesvědčuje ostatní studenty z Tišnova, i starší, jako např. Josefa Procházku, Josefa Oderského, Vladimíra Fettera, kteří studovali na vysokých školách v Brně, o tom, že je potřeba založit takový studentský spolek, který by měl za cíl zničení němectví v Tišnově. Důvodem byl rozmáhající se vliv Němců, hlavně ve vedení radnice. Společně vypracovali stanovy spolku a předložili je Moravskému místodržitelství v Brně, které je 2.8.1884 schválilo. A 16.8.1884 v hospodě u Sedláků mohla být 1. valná hromada, které se zúčastnilo 41 zakládajících členů. Spolek pořádal různé přednášky, divadelní představení, výlety, zakládal knihovny....Podle vyjádření tehdejších pamětníků, spolek ve svých počátcích sehrál důležitou roli při formování tišnovského vlastenectví a společenského života ve městě. Po prázdninách, v Brně, do svého studentského bytu na Pekařské ulici si často zval mladé přátele a přednáší jim o českých spisovatelích a národním životě. Ze své, na studenta neobvykle rozsáhlé knihovny, jim rád půjčuje vybrané svazky, o kterých pak diskutují. 

m_10.jpg

Imatrikulační list

m_11.jpg  Po složení maturity v roce 1886 ho rodiče na jeho přání posílají do              Prahy studovat práva. Chtěl být právníkem a politikem. Je přijat                 mezi řádné posluchače právnické fakulty „staroslavného c. k.     vysokého   učení Karlo – Ferdinandova českého“, což dokládá list o   imatrikulaci. O   tom, že byl řádným studentem právnické fakulty   svědčí  i další doklad -   vyjádření rektora právnické fakulty z roku   1899.  Ale zde  je buď   uvedeno chybně datum vystavení, a nebo Jan     Máša byl ještě v roce   1899 veden jako řádný posluchač fakulty. 

 

 

 

Na studium v Praze mu sice přispívají Jelínkovi, ale aby se uživil, musí i sám dávat hodiny. A právě v Praze se prohlubuje jeho vlastenectví. Čile se zapojuje do studentského života. Stává se knihovníkem, jednatelem a novinářem v „Akademickém čtenářském spolku“, zúčastňuje se akcí pořádaných „Moravskou besedou“, „Slávií“, „Národní Jednotou“, ztotožňuje se s názory Omladiny, jejichž akcí se rovněž zúčastňuje. A tam se seznamuje např. s Rašínem a dalšími čelními představiteli Omladiny. Hnutí mladých studentů nakonec vyúsťuje v roce 1893 ve známý proces s Omladinou, ale v něm Jan Máša nefiguruje, protože již třetím rokem není v Praze. Před složením první státní zkoušky, která ho opravňovala používat titul JUC v roce 1889 mu vážně onemocněl otec. Jan Máša jede tedy domů vést jejich hospodářství. Z 13 dětí, které měl Martin Máša postupně se třemi manželkami, je Jan jedním z šesti dětí, které zůstaly na živu a je nejstarší, dvaadvacetiletý. Žádné z dětí nebylo doposud zaopatřeno, navíc Cecílie byla ochrnutá na obě nohy. Otec byl po nemoci velice špatný a navíc na něj ustavičně naléhal farář Ondřej Haas, aby syna stáhl z práv a dal ho do kněžského semináře pro studenty bez prostředků. Jan, aby udělal nemocnému otci radost, šel se přihlásit do semináře, ale „nějak zapomněl“ na to, že by se také měl jít představit biskupovi. Když pak po několika dnech přišel farář Haas k nim domů, měl prý pro Jana „jen nemilou zprávu“. Biskup Jana Mášu do semináře nepřijal.

Doma, v roce 1889, Jan Máša opět nezahálel. Společně s ostatními členy studentského spolku Barák, usiloval o založení Sokola v Tišnově. Vypracovali stanovy, získali více jak 150 členů, práce se jim prý dařila, jak vyplývá ze vzpomínek Jana Máši uvedených pod názvem „Jak jsme zakládali tělocvičnou jednotu Sokol v Tišnově“. Ale pak prý přišla nenadálá sprcha, stanovy nebyly moravským místodržitelstvím schváleny. A odvolání se do Vídně nemělo prý naději na úspěch. A navíc Jan Máša musel tehdy nastoupit vojenskou službu. Odešel tedy do Prahy, následně do Telče a Jihlavy. Jak sám vzpomíná: „Opustil jsem tedy první pokus sokolský v Tišnově. Myšlenka však nadhozená nezanikla. Přišli jiní a založili nynější tělocvičnou jednotu. Pamatovali na mně a pozvali mne jako řečníka k položení základního kamene k Sokolovně a pak k jejímu dokončení. Považoval jsem jako Sokol a rodák tišnovský za svou povinnost tomuto lichotivému pozvání vyhověti“.....Na studium v Praze mu sice přispívají Jelínkovi, ale aby se uživil, musí i sám dávat hodiny. A právě v Praze se prohlubuje jeho vlastenectví. Čile se zapojuje do studentského života. Stává se knihovníkem, jednatelem a novinářem v „Akademickém čtenářském spolku“, zúčastňuje se akcí pořádaných „Moravskou besedou“, „Slávií“, „Národní Jednotou“, ztotožňuje se s názory Omladiny, jejichž akcí se rovněž zúčastňuje. A tam se seznamuje např. s Rašínem a dalšími čelními představiteli Omladiny. Hnutí mladých studentů nakonec vyúsťuje v roce 1893 ve známý proces s Omladinou, ale v něm Jan Máša nefiguruje, protože již třetím rokem není v Praze. Před složením první státní zkoušky, která ho opravňovala používat titul JUC v roce 1889 mu vážně onemocněl otec. Jan Máša jede tedy domů vést jejich hospodářství. Z 13 dětí, které měl Martin Máša postupně se třemi manželkami, je Jan jedním z šesti dětí, které zůstaly na živu a je nejstarší, dvaadvacetiletý. Žádné z dětí nebylo doposud zaopatřeno, navíc Cecílie byla ochrnutá na obě nohy. Otec byl po nemoci velice špatný a navíc na něj ustavičně naléhal farář Ondřej Haas, aby syna stáhl z práv a dal ho do kněžského semináře pro studenty bez prostředků. Jan, aby udělal nemocnému otci radost, šel se přihlásit do semináře, ale „nějak zapomněl“ na to, že by se také měl jít představit biskupovi. Když pak po několika dnech přišel farář Haas k nim domů, měl prý pro Jana „jen nemilou zprávu“. Biskup Jana Mášu do semináře nepřijal.

Na podzim roku 1889 odešel tedy Jan Máša opět do Prahy, již ne jako student práv, i když stále byl na právnické fakultě veden jako studující, ale jako jednoroční dobrovolník k 28. pěšímu pluku. Žádost o přijetí do vojska byla podpořena   „Vysvědčením nemajetnosti“  vystaveným Městským úřadem v Tišnově. Jan by měl podle bydliště sice narukovat k bývalému 8. pěšímu pluku v Brně. Ale jako právník byl v roce 1887 u odvodu v Praze u 28. pěšího pluku. A byl odveden. Sice bylo konstatováno, že je krátkozraký, ale to prý není na závadu. Jenže v roce 1889, když už sloužil, na střelnici na větší dostřel špatně střílel. Velitel baron Schmiedburg ho tedy poslal do nemocnice na vyšetření, ze kterého vzešlo superarbitrační řízení a Jan Máša šel domů. Asi za čtyři měsíce mu domů přišel list o superarbitraci, ale stálo v něm, že ještě musí k odvodu. On ale nikam nešel. Až v Jihlavě, v roce 1895, kdy se na radnici hlásil jako domobranec se přišlo na to, že má jít k odvodu. Sloužil tam prý ale nějaký slušný oficiál, který nechal Jana Mášu „odnést“ papíry, ve kterých stálo, že má jít k odvodu. Jan si myslel, že se už nebude muset nikde hlásit, ale přišla vojna. A po dvaceti létech v roce 1915 je Jan Máša opět u odvodu. On byl totiž někde u vojenských pánů založen životopis, ve kterém stálo, že je povinen vojenskou službou. Hrklo to prý v něm jak ve zběhovi, ale vojenští páni prý řekli, že není vhodný pro službu v armádě. Jenže za rok, 1.6.1916 už byl zase u odvodu – se stejným výsledkem. Na 23.5.1917 ho potřetí povolali k odvodu. A to byl průšvih, protože tehdy vojenští páni už brali všechny. Nějaký dr. Nováček z Brna-Husovic řekl svému kamarádovi plukovnímu lékaři dr. Janíčkovi, že mu zláme hnáty, jestli Mášu odvede. Janíčkovi byly nohy asi milejší, takže Máša zůstal doma. Jenže jeden průšvih tehdy přece jenom nastal. Společně s Janem Mášou chodil k odvodu nějaký Vladimír Vašek. Jak mohl dr. Janíček tušit, že se jedná o Petra Bezruče. Takže Vašek byl odveden. Proto, ještě tentýž den začala „záchranná akce“. Máša si počkal na Janíčka a dr. Janíček pak následně podnikl všechny možné kroky. Nakonec byl Vašek uznán neschopným sloužit císaři pánu.

Až v roce 1924 obdržel Jan Máša dopis, že vyhověl své branné povinnosti a že se zpětně k 31.12.1918 propouští z československého vojska. Ale kdyby nastala mobilizace, válka, je povinen podle svých sil rukovat až do roku, kdy dosáhne 60-ti let.

 

m_12.jpg

m_13.jpg

m_14.jpg

m_15.jpg

Žádost je potvrzena Farním úřadem a schválena c.k. okresním hejtmanstvím v Brně.

m_16.jpg

m_17.jpg

Když Jan Máša po superarbitraci přišel zpět domů, nastoupil na krátkou dobu v advokátní kanceláři dr.Šíleného v Tišnově jako právník a následně v kanceláři dr. Herolda, kterému dělal osobního sekretáře. Podle jeho vlastních slov byl těmito dvěma krátkými praxemi dokonale vyléčen ze svých advokátních ideálů. A tyto současně byly absolutní tečkou za jeho právnickou dráhou. Po prázdninách roku 1890 jde Jan Máša opět do Prahy. Jde na svou vlastní pěst a chystá se stát novinářem. Vždyť má proto dlouholetou průpravu a je to jeho obrovská záliba, jeho životní hobby. Vždytˇ již jako student vydal spoustu článků a studií. Za celý život pak napsal desítky a stovky brožur, studií, úvah, novinových článků, knih. Svou první práci Jan Máša uveřejnil jako student střední školy v Brně v roce 1884 v časopisu Vesna. Jednalo se o již zmiňovanou etnografickou skicu o tišnovsku. Dále ještě jako student psal úvahy do Dvořákových Moravských listů, Národních novin, Hnátkových Moravských cepů.... Spoluredigoval studentský časopis, do něhož psal o revoluci v Itálii... Těch časopisů, do kterých jako student posílal články bylo víc. A nyní se v Praze dovídá, že knihkupec v Telči Emil Šolc hledá pro své dva čtrnáctideníky „Orla“ a „Orlici“ redaktora. Podá si přihlášku a je přijat. Přerušuje tedy studium práv a počátkem prosince roku 1890 jihlavskou branou vjíždí poštovním vozem do Telče. Náměstí v Telči, podle jeho slov, na něj zapůsobilo silným dojmem. Bylo vroubené pěkným podloubím a když Jan Máša vystoupil z vozu, uviděl knihkupecký a papírnický závod svého nového zaměstnavatele a šéfa. Ten ho prý přivítal velmi vlídně a laskavě, stejně tak jako jeho manželka. Emil Šolc měl kromě nakladatelství tento prosperující obchod, kterému se plně a s láskou věnoval. Cituji: „v krámě bylo několik osob personálu a vždy hojně kupujících a mimo to návštěvníků z kruhů profesorských a učitelských a jiných, kteří přicházeli také na besedu, na jakousi burzu literární a veřejnou“. 

m_18.jpg

Před nástupem k Šolcovi mu Městský úřad v Tišnově potvrzuje bezúhonnost (něco jako trestní rejstřík)

Jan Máša tedy získal místo redaktora u známého českého vlasteneckého knihkupce, nakladatele a vydavatele časopisů (čtrnáctideníků) „Orla“ a „Orlice“ - Emila Šolce. Tyto časopisy byly ryze české, vlastenecké a vyzývaly k národnímu uvědomění v poněmčených oblastech. Vydávání bylo ale problematické a Emil Šolc měl mnoho nepříjemností se státními úřady a soudy. Nejen že mnoho čísel neprošlo cenzurou, bylo zkonfiskováno, ale Emil Šolc byl i odsouzen za jejich vydávání k pokutě 6.000 zlatých. Ke zlepšení stávající situace nevedlo ani přesunutí tisku do jiného města, kde byla mírnější cenzura (časopisy se tiskly v Dačicích knihtiskařem Antonínem Kasalým, v Telči tiskárna nebyla, ani být nemohla podle tehdejších předpisů, protože tam nebylo hejtmanství), ani přestěhování redakce i s JM do Jihlavy. Přestěhování se ale uskutečnilo hlavně proto, že představitelé české menšiny v Jihlavě (Dr. Karel Malát a František Scheichl) opakovaně volali o pomoc při řešení národnostních otázek a o záchranu proti německé rozpínavosti. Emil Šolc ani na chvíli nezaváhal a redakci přestěhoval, přestože mu tím hrozila finanční ztráta. Byl si vědom, že přesunem ztratí většinu klientely v Telči. 18. a nebo možná již 12. prosince 1891 vychází tedy 1. číslo  Orlice v Jihlavě. Nakonec ale stejně byl Emil Šolc v roce 1892 nucen definitivně zastavit vydávání obou časopisů.

Jan Máša si Emila Šolce jako zaměstnavatele velice chválil, obdržel od něj měsíční plat 50 zlatých. Podle jeho slov to prý nebylo sice moc, ale dalo se s tím vyjít. Ubytování mu rovněž našel Emil Šolc, v Podolí u nějakých starých dam Neuwirtových. Světnička to prý byla malá, ale pěkná a strava byla dobrá a nedrahá. Šolcovi se prý celkově chovali k Janu Mášovi velmi přátelsky, na vánoce v roce  1890, tedy na první vánoce v jeho životě, které trávil mimo domov, ho pozvali ke svému stolu a nahradili mu rodinu. Jako dárek mu věnovali krásně vázané Havlíčkovy spisy.

m_19.jpg

                        St. zastupitelství v Jihlavě v roce 1863 vzalo na vědomí vydávání Orla

Nejdůležitějším okamžikem pro Jana Mášu v Telči bylo setkání s Leandrem Čechem. Leandr Čech byl vlasteneckým profesorem na tamější střední škole a psal články do „Orla“ a „Orlice“. Byl spoluzakladatelem spolku Národní Jednoty pro jihozápadní Moravu. Jeho často až radikální nacionalistické myšlenky byly zformulovány do programového prohlášení Národní Jednoty a Jan Máša, jak sám uvedl, se s těmito myšlenkami ztotožňoval a uctíval je po celý život. Rovněž se po celý život snažil o jejich naplňování a to s neutuchající pílí a se stoprocentním nasazením.

Nejen Leandr Čech, ale všichni Češi v Telči těžce nesli, že sídlo Národní Jednoty bylo přeneseno do Brna. V Brně ale Národní Jednota nepracovala, jak by měla, její činnost skomírala a rozhodně nenaplňovala poslání dané stanovami. Jan Máša to pociťoval stejně, a proto se vrhl do práce, do psaní ostrých článků. Do čela spolku se opět postavil Leandr Čech, jednatelem byl Emil Šolc, Jan Máša byl referentem výstavních vlaků. Jeho úkolem bylo zajistit slevu na vlak pro společnou cestu na „Pražskou jubilejní výstavu v roce 1891“ Společným úsilím docílili svolání sjezdu, kterého se zúčastnilo 66 delegátů z 13-ti odborů (dnes bychom řekli místních organizací). Sjezd se vydařil a práce Jana Mášu vzala „za srdce“. Jezdil po okolí Telče a přednášel o výstavě, burcoval národní vědomí... Slevu na vlak se mu sice nepodařilo vyřídit, ale mnoho lidí odjelo do Prahy shlédnout výstavu individuálně. 

m_20.jpg

JM si podal žádost na dačické hejtmanství o povolení přednášky na téma  „řeč o významu korunovace“. Hejtman chce ale  nejdříve před schválením znát obsah přednášky. (Pozn. vládnoucí císař František Josef I. nebyl nikdy korunován českým králem).

m_21.jpg

A nyní úryvek z osobních vzpomínek Jana Máši týkajících se Sokola v Telči. Cituji: „Zvláštností teleckou (v Telči) byly dvě sokolské jednoty. Jedna byla hasičsko-tělocvičná a jedna pouhý Sokol. Tu první vedl lékař dr. Krupička. Byl to vrstevník Tyršův a také kdysi jeho zástupce v náčelnictví Sokola pražského. V Telči hasičství a sokolství vliv (spojil) v jeden útvar a velmi ho střežil. Mládež si založila čistou jednotu Sokol. Dr. Krupička to nerad viděl a velmi těžce nesl, když knihkupec E. Šolc a já jsme do toho Sokola vstoupili. Ale za čas v něm pravé sokolství zvítězilo a v květnu 1891 se stal zakládajícím členem Sokola. Já pilně cvičil, na výlety chodil, sletu pražského se zúčastnil a dne 9. srpna 1891 o Tyršovi a 15. listopadu 1891 o Jindřichu Fügnerovi přednášel.

Náš Sokol na II.všesokolském sletě v Praze byl v závodech na 10. místě mezi 52 a dostal diplom čestného uznání a cvičitel bratr Josef Heger byl 16. mezi 50 borci v závodech jednotlivců a dostal také diplom čestného uznání. Vzpomínám dobrých Sokolů Ctibora Bloudka, dále Příhody, Hegera, Magniho. Já sám byl zvolen na podzim 1891 jednatelem Sokola. Náš telecký Sokol dal popud k založení jednot sokolských v Dačicích, Jemnici a Jihlavě, kde jsem v roce 1892 založení uskutečnil a prvním náčelníkem Sokola jihlavského se stal“ .

 

V roce 1891, v době trvání pražské jubilejní výstavy a II. všesokolského sletu, kdy se sjeli v září do Prahy krajinští novináři, byl založen spolek krajinských žurnalistů. Jeho spoluzakladatelem byl Jan Máša. Tím byl dán základ pozdější organizaci – Jednotě novinářů, s níž spolek splynul.

 Poté, co Jan Máša přišel do Telče, probíhalo sčítání lidu a on najednou viděl, jak jsou výsledky  sčítání zkreslené, jak někteří bojácní lidé se ze strachu nehlásí ke smému češství, jak vládnou pouze konzervativní politické strany, .... Bylo tedy potřeba „vnést nový ruch do veřejného života“. A proto se stává spoluzakladatelem politického spolku. Nejednalo se o spolek konkrétní strany, i když m_22.jpgpozději sympatizoval s národní stranou a stranou lidovou. Byl to spolek, který především přispíval k posílení národního vědomí celé jihozápadní Moravy, byl společný pro tehdejší soudní okresy Jihlavu, Telč, Dačice, Jemnici, Vranov, Moravské Budějovice a Znojmo. Jan Máša ve své povídkové knížečce Osm let na hranici českomoravské vzpomíná, cituji: že „vedl akci k založení Politického spolku spolu s konzervativním dr. Scheichlem a svobodomyslným rolníkem Hubertem Konečným“. Valnou hromadu svolali na 19.7.1891 do jihlavské Besedy. Jenže jihlavská městská rada jim valnou hromadu 16.7.1891 zakázala z důvodu, že společně s žádostí  nepředložili stanovy spolku. Podepsaný byl purkmistrův náměstek Winzenz Inderka. Zdůvodnění zamítnutí nemělo ale právní oporu, byla to pouze šikana. Stanovy rychle dodali a valná hromada se konala v Jihlavě, dne 27. září 1891 v sále hotelu U tří knížat. Zahájil ji jménem svolavatelů Hubert Konečný z Popelína, přečetl stanovy, ohlásil přistoupení 40 členů, příspěvek byl na návrh dr. Maláta stanoven na 1 zl. ročně a byly volby. Do výboru byli zvoleni lidé z různých okresů. Starostou se stal dr. Malát z Jihlavy, místostarostou dr. Gottwald ze Znojma, jednatelem Jan Máša z Telče. Ale proč to tak podrobně rozepisuji. Protože právě tady se protíná Mášův veřejný, spolkový život s osobním. Pokladníkem spolku se totiž stává Ferdinand Pitter, otec jeho budoucí manželky Zdeňky. Svatby se ale Ferdinand nedočkal, zemřel  náhle ve věku 48 let na mozkovou mrtvici, půl roku po této volbě. Svatba se konala za 2 roky.  Následující den po založení politického spolku Máša jásavě psal v novinách: „v založení spolku spatřujeme počátek naší lepší budoucnosti“.

 

m_23.jpg m_24.jpg        

 Po příchodu do Jihlavy se Jan Máša, tehdy 24-letý mladík, neohroženě zapojoval do pracovních i mimopracovních činností. m_25.jpgSvé   vlastenecké myšlenky a názory vyjadřoval nejen v článcích, ale stavěl se   nebojácně i do čela různých akcí. Prosazoval a usiloval o to, aby se na   úřadech hovořilo česky, aby na budovách byly české nápisy či na poště se   používala razítka s českým textem. Takovéto jednání rozhodně nepřispívalo   ke klidu, naopak vyvolávalo nepokoje a konflikty mezi Němci a Čechy.   Např.   ve Věstníku Národní jednoty pro jihozápadní Moravu vydaného   k šedesátinám  Jana Máši, vzpomíná J. Pospíšil na pochod Sokolů v čele   s Janem Mášou přes vesnici Pohled, kde na ně čekali Němci se sprškou     kamenů.

V roce 1891 získává Jan Máša koncesi na vydávání vlastního týdeníku   „Jihlavských listů“, které zakládá na vlastní riziko s vypůjčenou částkou 300   zlatých od Cyrilo-Metodějské záložny v Třešti, na záruku uvědomělého   rolníka Huberta Konečného z Popelína. Novinářskou kauci za něj skládá dr.   Malát. První číslo vyšlo 10.12.1892 a jedná se skutečně o historické datum,   protože Jihlavské listy vycházejí dodnes. Staly se tehdy centrem  národního   života jižní části Vysočiny a nebojovaly jen s finančními problémy, ale hlavně  s otevřenou nenávistí německých občanů a s podezřívavými rakouskými úřady. Od roku 1895 pak vydává hospodářský měsíčník „Rolnický obzor“ s články národně-hospodářskými, všeobecně poučnými i odbornými. Jak ale může městský synek obuvníka s klasickým středoškolským vzděláním, nedokončenými právy a žádnými zkušenostmi poskytovat rolníkům rady? Jak vidět, tak může, protože jeho rady se netýkají vlastního hospodaření, kdy a co zaset či sklidit (psaní o odborných věcech přenechává jiným), nýbrž organizování, informování, zakládání spolků. A v tom je Jan Máša skutečně jedničkou. 

m_26.jpg  Převzato z Jihlavských listů ze dne 4.7.2017

m_27.jpg

Obecní rada královského města Jihlavy vzala na vědomí vydávání Rolnického obzoru, tištěn bude

v tiskárně Antonína Kasalého v Dačicích

m_28.jpg m_29.jpg

 Smlouva mezi Janem Mášou – vydavatelem Jihlavských listů a majitelem tiskárny v Jihlavě

          Po svém příjezdu do Jihlavy:                             

  • je zvolen předsedou „Řemeslnické besedy“, spolku, který velice povznesl. Beseda měla velkou knihovnu, která byla hojně a často doplňována. Byly pořádány přednášky, vzdělávací večírky, koncerty, výlety, trhy. Byl dán základ k založení peněžního ústavu a tržnice,
  • spoluzakládá jihlavský Sokol, stává se jeho náčelníkem, později místostarostou. O založení Sokola se v Jihlavě především zasloužili: Dr. Malát, Máša, Henych Šubrt a Čeliš. Stanovy zpracoval dr. Malát. Ustanovující schůze se konala v bývalém hotelu Habsburk, v tehdejších besedních místnostech. Zahajovací projev přednesl dr. Malát. Starostou byl zvolen bratr dr. Malát, náčelníkem br. Máša, místostarostou br. Kopecký, jednatelem br. Frühauf a pokladníkem br. Votruba. Základní kapitál byl získán od zakládajících členů, příspěvky, zápisným, dary. Z peněžních darů a prostředků jednoty bylo pořízeno první nářadí: hrazda, bradla a činky. První cvičení vedl bratr Máša. Jednota okamžitě začala se vzdělávací činností. Vedl ji bratr Máša, který rovněž přednášel. V prvním roce existence jednoty byl založen výbor pro výstavbu Sokolovny a z Telče byl povolán bratr Höger jako cvičitel. Tehdy byl pořízem i výletní sokolský kroj, na jehož zhotovení  poskytl finanční prostředky dr. Malát, sukno dodal bratr Brdlík z Počátek,
  • spoluzakládá družstvo pro postavení sokolské tělocvičny, je i ve vedení západomoravské sokolské župy,
  • stává se předsedou divadelního spolku „Klicpera“, funkcionářem „Spolku pro zakládání knihoven“,
  • pořádá velké schůze, na které zve odborné řečníky, organizuje významný sjezd v Moravských Budějovicích,
  • zakládá bezpočet hospodářských spolků, např. ve Žďáře, Jemnici, Znojmě, reorganizuje stávající,
  • je jednatelem jihlavského hospodářského spolku, ten začíná aktivněji pracovat a pořádá nesčetný počet rolnických schůzí, na kterých m.j. i sám přednáší,
  • vydává mimo dvou již zmiňovaných časopisů „Znojemské listy“,

Na ukázku, jak se před 100 léty dělala žurnalistika. Jedná se o výňatek z Věstníku Jednoty, vydaného k výročí 60. narozenin Jana Máši. Jsou to vzpomínky J. Pospíšila, tehdejšího studenta práv, kterého Jan Máša přijal jako redaktora Znojemských listů, a kterého při společné cestě do Znojma v rychlosti zaučoval. „Sypal do mě své postřehy a zkušenosti, jak se zpravodajsky zařídit, jak je třeba všude jít, do Sokola, do Besedy, do Řemeslnické besedy, na venkov, na přednášky, jak je nutno všechno pozorovat, o všem psát a nikde se moc nepřichytit, hlavně jak nutno si všímat Němců, jejich časopisů, jak je třeba chodit do soudních síní, tržní zprávy podávat, vepsat a vlichotit se všem. Nu moc rad to bylo, až mě hlava brněla a dostával jsem ze všeho vítr“.

  • je spoluzakladatelem „Politického spolku“, jehož předsedou je dr. Malát, Jan Máša je jednatelem. Spolek pořádá schůze, organizuje setkání českých menšin různých měst a vesnic k posílení národního vědomí. Dále organizuje zájezdy na české kulturní akce, např. do Národního brněnského divadla na České kvarteto či na Ant. Dvořáka,
  • z jeho iniciativy vzniká m.j. Česká pokračovací škola řemeslnická a Česká hospodářská škola zimní v Jihlavě. (Činnost Jana Máši spočívala v oslovení a přesvědčování těch správných lidí a spolků, kteří pak škole věnovali peníze, pozemek, budovu... Dále ve vyřízení potřebných náležitostí a vyhledání ředitele školy, sám pak působil jako pomocný učitel zákonovědy.),

m_30.jpg

Děkovný dopis Rolnické školy zimní v Jihlavě za obětavé a nezištné působení ve škole (asi zadarmo),

podepsaný ředitelem Janem Procházkou. Jedná se o téhož Procházku (přítele Procházku), s jehož pomocí Jan Máša

ještě rok po svém odchodu do Brna vydával Jihlavské listy a Rolnický obzor.

  • v Jihlavě prodělává Jan Máša 2 soudní spory. Ty byly v souvislosti s konfiskací 2 čísel Jihlavských listů. První byl pro kritiku jihlavského magistrátu, který zakázal sjezd „Řemeslnických besed“, druhý, horší, pro kritiku ředitele Fuhrmana ve Štokách za germanizační činnost,
  • o létech strávených v Telči a Jihlavě vydal Jan Máša v roce 1930 fejetonistickou brožurku „Osm let na hranici českomoravské“, I. díl Telč. Vyšla vlastním nákladem, stála 7 Kč a její výnos byl ve prospěch Mášova fondu Národní Jednoty. Jak Jan Máša v úvodu této knížečky uvedl, Národní Jednota prostřednictvím tohoto fondu budovala v Moravanech rodinné domky pro české lidi a proto Jan Máša všechny vyzýval, aby pamatovali na tento fond, tedy aby hojně přispívali.

m_32.jpg

Rozhodnutí c.k. krajského soudu v Jihlavě

o zákazu vydání č. 26 „Jihlavských listů“ ze dne 3. června 1893

 

Stejně tak jménem jeho veličenstva císaře bylo zastaveno vydání „Jihlavských listů“ ze dne 27. září 1893.

m_33.jpg

m_34.jpg

JUC. Jan Máša, redaktor oznamuje c.k. státnímu návladnictví v Hoře Kutné, že po konfiskaci čísla 40 Jihlavských listů vyjde druhé vydání.

m_35.jpg m_36.jpg

m_37.jpg m_38.jpg

Obětavě a neúnavně se věnuje všem uvedeným činostem a zemědělství na jihlavsku povznáší na vyšší úroveň. Nakonec je zvolen jako delegát „moravské hospodářské společnosti“ do ústředního výboru v Brně. Z 30 přítomných delegátů je jedním ze šesti českých, kteří hájí zájmy českého zemědělství. Jeho promyšlenou sedmiletou úspěšnou práci na jihlavsku nebylo možné přehlédnout, a proto je mu nabídnuto místo oficiála v nově založeném úřadu s názvem Český odbor Zemědělské rady v Brně. V roce 1898, za přispění 200 zlatých od Alfréda, šlechtice ze Skene, který si ho v brněnské komisi oblíbil, se stěhuje i s rodinou - manželkou a synem Přemyslem - do Brna. Kam to přesně dnes nevíme, ale v roce 1900 bydleli Mášovi na ulici Pekárenské č. 6, následně na ulici Augustýnské č. 27, dnes Jaselské.

m_39.jpg m_40.jpg

                                 Dům na ulici Augustýnské                               Byt na ulici Augustýnské                    

Dům byl při náletu během 2. světové války vybombardován

Jihlavské listy a Rolnický obzor vydává ještě rok za pomoci penzionovaného nadučitele Antonína Justa z Branišova, a přítele, ředitele hospodářské školy Jana Procházky. V roce 1899 je ale nucen zastavit jejich vydávání. Oba listy byly sice již ke konci vydávání úspěšné a čtené, ale z dob velmi těžkých počátků mu zůstal dluh 20.000 zlatých, který postupně a ještě dlouho splácel v Brně ze skromného služného. (Jak sám říká, tento dluh do krejcaru splatil.) Jako prozatímní oficiál v již zmiňované „Zemědělské radě“ dostal roční služné 1.100 zlatých, což není ani 100 zlatých na měsíc, ze kterých živil rodinu. Dluhu ale nikdy nelitoval,  protože podle jeho slov „byla léta prožitá v Jihlavě jeho nejkrásnějším životním obdobím a bylo mu útěchou, že hmotná ztráta, kterou utrpěl, byla vykoupena velkými národními prospěchy na jihlavsku“.

V knížečce Osm let na hranici českomoravské předchozí svá slova ještě podrobněji rozvádí: „...Osm let prožitých na hranici českomoravské počítá mezi svá nejkrásnější léta života. Byl jsem mlád, pln života, energie, zápalu a nadšení vlasteneckého, práce národní i hospodářská i kulturní se dobře dařila, úspěchy se dostavovaly, rostli jsme, sílili, pronikali tam, kde se dříve nic českého ani neozvalo, vzbuzovali jsme respekt u národního zavilého nepřítele, soustředili jsme řadu nových, výborných drobných i vynikajících pracovníků a dovedli jsme přes politické rozdíly v nazírání na veřejný život pracovati, když toho zájem národní žádal, vedle sebe a společně.“

Ukázka některých děkovných dopisů, které obdržel před svým odchodem do Brna:

m_41.jpg

 

        m_42.jpg m_43.jpg

             m_44.jpg m_45.jpg     

Před nástupem do nového místa je mu opětovně vystaven domovský list a dobrozdání bezúhonnosti:

m_46.jpg

Je zajímavé, že i když Jan Máša v r. 1897 bydlí v Jihlavě, má domovské právo ve svém rodišti v Tišnově

m_47.jpg

V roce 1897 si Jan Máša nechal vystavit vysvědčení od domovského Tišnova, že v mravním i politickém ohledu je úplně zachovalý, vede stále bezúhonný život a požívá nejlepší pověsti a všeobecné vážnosti.

Když Jan Máša přijíždí do Brna, doslova na nádraží na něj čeká pracovník „Klubu českých turistů“ Ing. Pětník. To proto, aby ho s nabídkou práce u Jana Máši nikdo nepředběhl a přesvědčuje ho ke spolupráci. Jan Máša se tedy stará o útulnu na Macoše a organizuje a vede turistické výpravy nejen po Čechách a Moravě, ale i do ciziny. Např. do Českého ráje, na Šumavu, Táborsko, do Orlických hor či do Benátek, Poly, Kostnice, na Francouzskou riviéru atd. Po roztržce s Klubem zakládá:

  • „Turistickou jednotu pro Moravu“ s velkou sítí nocleháren,
  • „Turistické družstvo, které se stará o historické památky,
  • „Spolek pro studentské feriální cestování“, který poskytuje chudým studentům stipendium na cestování.

Na čas pak stojí i v čele „Klubu českých turistů“ a organizuje a sám podniká cesty do Jugoslávie, Maďarska, Německa, Dánska, Holandska, Belgie, Francie, Švýcarska, Itálie, Švédska a Norska. Dokonce máme založený pohled i z Turecka. Kde na to Jan Máša bral čas a peníze? Jednak splácel jihlavský dluh a navíc práce pro turistické spolky byla jen zájmovou činností. Pracoval v „Zemědělské radě“.

 

Ze svých cest posílá pohlednice synovi Přemyslovi, většinou jen se strohým textem „políbení od tatínka“:

 

m_48.jpg Foto: Švýcarsko, Rigi

m_49.jpg Foto: Rakousko, Achensee

Foto: ostrov di Garda (Lago di Garda), Itálie m_51.jpg

                                                         m_50.jpg    Foto: Madrid, Španělsko             

Trsat, Chorvatsko  m_52.jpg 

 

A pokračujme s výčtem činností, které vykonával v souvislosti s turistikou:

  • spoluzakládá „Cizinecký svaz pro Moravu“, ve kterém je prvním místopředsedou,
  • seznamuje se s Jaroslavem Fenclem, specialistou na cestovní ruch,
  • v roce 1911 vymohl koncesi pro Moravskou cestovní kancelář, kterou spoluzakládá společně s Jaroslavem Fenclem, který ji vede. Cestovní kancelář již před 1. světovou válkou dobře prosperovala,
  • m_53.jpg začíná s Jaroslavem Fenclem společně podnikat. V roce 1910 se dovídají, že  v krásné zátoce Kupari, 7 km jižně od Dubrovníku, má vlastník rozsáhlého  objektu cihelny hrabě Cabora velké finanční potíže. A protože vědí, že okolí  Dubrovníku je nepoznamenáno turistickým ruchem, mají zájem o koupi. Ale  hrabě neprodává. Nakonec se jim podaří v roce 1912 odkoupit sousední  pozemky  v zátoce Srebreno od Elisy Franciscy von Schröder. (Dříve se používal  název Srebrno, nyní Srebreno). Koupě pozemků o celkové výměře 40.000  mprý byla velmi výhodná, ale měla několik „háčků“. Na pozemcích byl hypoteční dluh 41.000 korun. Původní majitelé si totiž vzali  hypotéku ve  výši  60.000 korun na vybudování místní komunikace a na další  terénní úpravy. Založili park s krásnou zahradou, ve které se pěstovaly nejen  běžné květiny jako  růže a karafiáty, ale byly tam vysazeny i vzácné cizokrajné  subtropické rostliny a  stromy. Po smrti Jana Máši byl park na jeho počest  nazván  „Mášův sad“.  (Vnučka Jana Máši Vlasta Dočkalová se tam jela v roce  1983 podívat. Hledala  starousedlíky, pamětníky až našla nějakou starou paní,  která vzpomínala na  krásný park. Cedulka s názvem „Mášův sad“ tam prý tehdy v 80. létech ještě byla.) Druhý problém spočíval v tom, že během balkánských válek a následně během 1. světové války bylo území částečně poškozeno.
  • V roce 1912 Jan Máša a Jaroslav Fencl společně uzavřeli smlouvu, kterou převzali i knihovní dluhy majitelky. A začali budovat mořské lázně. Ke svému podnikání si ještě přizvali Vojtěcha Stříže, továrníka z Brna a následně v roce 1915 MVDr. Františka Hrbáčka – Vrla, zemědělského radu vBrně.

m_55.jpg

   Zátoka Kupari - ještě s cihelnou a továrním komínem                                                                                   

 

 

Zátoka Srebreno    m_54.jpg

 

m_56.jpg                m_57.jpg

m_58.jpg

Převod pohledávky ve výši 24.000K, který zajistil Jan Máša

po smrti baronky Schröder na Josefa Pokorného, vlásenkáře z Prahy – Nuslí. Josef Pokorný ale nepatřil mezi čtveřici kamarádů, podnikajících u Dubrovníku. Srebreno územně spadalo pod Brašinu.                                        

Zpočátku si jen pronajali zdejší volný penzion, měli ale problém s dopravou turistů na místo, protože do Dubrovníku tehdy ještě nevedla železnice, muselo se tedy lodí a místní cesty kolem Dubrovníku byly ve velmi špatném stavu. V pozdějších létech se snažili o rozšíření území, ale ze sousedů již nikdo nechtěl nic prodat. Nakonec se jim podařilo koupit vinici nad hotelem o výměře téměř 7.000 m2. Měli v plánu se zde vypěstovaných hroznů vyrábět pro své hosty víno. Pak následně, ještě před koncem 1. světové války se Jaroslavu Fenclovi podařilo odkoupit 80% akcií krachující cihelny v Kupari a přímo od hraběte Cabory i pozemky ve Srebrenu. Tím získali 27 budov a pozemky o celkové výměre 17 ha. Vlastnili tedy dvě nejkrásnější pláže s úžasnou polohou v překrásné krajině jižně od Dubrovníku. Obě zátoky, které od sebe odděluje pahorek Goričina, spojili silnicí.

Od roku 1912 se celých 5 dalších let Jan Máša usilovně věnoval přípravným pracem. Po četných intervencích získal za součinnosti s tehdejšími úřady: dubrovnickými zastupiteli a hejtmanstvím, dalmatským místodržitelstvím, ministerstvem veřejných prací a námořní vládou rozsáhlou část moře, kterou směli v moři ohradit drátěnou sítí a na břehu zdí. Měli vlastních 120 m pláže a dalších 300 m mohli ke svým účelům využívat, postavit na nich betonové kabinky.

Uvedení čtyři společníci v pondělí 22.5.1916 založili firmu „Dubrovnickou lázeňskou a hotelovou společnost s r.o.“ k výstavbě lázní s kapitálem 59.500K. Ten byl tvořen výhradě jen zakoupenými pozemky. Největší podíl 35.000K vlastnil Jaroslav Fencl, 10.300K měl Jan Máša a po 7.100K měli zbývající dva. Uvedená Dubrovnická společnost převzala tedy nakoupené pozemky, koncese a všechno to, co bylo doposud vyřízené - m2 byl pořízen za 2,46K. Skutečná cena pozemků v roce 1917 prý již byla 220 tisíc korun. Aby se podpořil celý projekt, začalo od této chvíle postupné navyšování základního jmění společnosti a to výhradně peněžitými vklady - prodejem akcií. Celkem přibylo 68 nových drobných investorů, mezi kterými byli tehdy známí lékaři, profesoři, ale i např. Tomáš Baťa, továrník ze Zlína.  Největším podílníkem však zůstal Jaroslav Fencl, Jan Máša navýšil svůj vklad na 14.000K. Kromě tří, kteří měli vklad nad 10.000K, zůstali ostatní jen drobnými podílníky. Je zajímavé, že Jan Máša při tom všem vyřizování získal i bezúročný úvěr od vídeňského ministerstva orby ve výši 15.000 korun na splácení zmiňovaného hypotečního dluhu s tím, že jakmile začnou se stavbou hotelu, bude jim dluh vymazán.

V roce 1919 se na valné hromadě rozhodlo o změně společnosti na akciovou a to tak, že stávající společnost prodá celý svůj majetek nové a.s. a sama vstoupí do likvidace. Jan Máša byl v této nové a.s. zvolen předsedou správní rady. Jaroslav Fencl se stal jen ředitelem společnosti s oprávněním prokury.

 

m_59.jpg Veškeré stavební dění se nyní soustředilo do Kupari. Byl zbořen tovární komín a administrativní budova byla přestavěna podle návrhu architekta Karla Paříka na hotel Strnad. První hosty přivítali již v roce 1920, ale slavnostní otevření bylo až v roce 1921. Z cihelny vznikla druhá hotelová budova -  Grand hotel, která se stala hlavní lázeňskou budovou. Tuto přestavbu projektoval již arch. Jiří Stibral, který nahradil Karla Paříka. Jiří Stibral se pak věnoval zvelebování Kupari až do roku 1931. Obrázek níže představuje jeho návrh projektu. V srpnu 1923, kdy byla přestavba Grand hotelu dokončena, bylo k dispozici 166 pokojů s 340  lůžky pro dospělé a 40 pro děti. Byly vybudovány m.j. kryté promenády a zahrada uprostřed areálu. V areálu byl i skleník na pěstování zeleniny. V roce 1940 bylo v pěti hotelových budovách 200 pokojů. m_60.jpgByl vybudován luxusní, všemi obdivovaný podnik, který ale v době působení Jana Máši nebyl ziskový. V roce  1920 byla ztráta 180 tis. Kč, v roce 1921 185 tis. Kč. Na ztrátě se  podepsalo i to, že cestování po rozpadu monarchie bylo téměř  znemožněno pro pasové potíže s Jugoslávií. Nakonec byla uzavřena  dohoda, která umožnila turistům pokojně cestovat. Jan Máša stál  v čele společnosti až do roku 1924, kdy musel pro celkovou  přetíženost a jiné činnosti odstoupit (byl tehdy 1. náměstkem  starosty,  začínal projekt budování brněnského výstaviště, letiště a  pro  Národní Jednotu to byla obzvlášť složitá a těžká doba –  vynakládal obrovské úsilí ke zvrácení německé nadvlády  v pohraničních oblastech), ale až do své smrti zůstal každoročním návštěvníkem Dubrovnické lázeňské a hotelové společnosti.

V roce 1922, tedy v době, kdy byl Jan Máša předsedou správní rady, vznikl brněnský odbor Československo-jihoslovanské ligy, ve kterém byl do roku 1924 jejím místopředsedou a následně 1924 až 1925 jejím předsedou. Liga podporovala vzájemnou hospodářskou a kulturní spolupráci mezi zeměmi. Pořádala např. jazykové kurzy, přednášky, výstavy, podporovala vzájemné styky s jihoslovanskými národy a sloužila k podpoře turizmu. Mášovo angažování se v lize bylo určitě v souvislosti s problematickým cestováním v době po 1. světové válce. V dalších létech již totiž nepatřil mezi funkcionáře ligy.

m_61.jpg m_62.jpg

Grandhotel, hlavní vchod                                                                                        Interiér

m_63.jpg

Foto: slavnostní zahájení provozu

m_64.jpg

Jan Máša před hotelem se dvěma nám dnes neznámými dětmi

 

     m_65.jpg

     m_66.jpg

 Jan Máša, druhý z leva

m_67.jpg                            m_68.jpg

Administrativní budova cihelny po rekonstrukci  na pension Kupari                                Přístup na pláž                                                 

Další podrobnosti osudů „Dubrovnické lázeňské a hotelové společnosti a.s.“ je možné si přečíst na internetových stránkách, kde jsou vylíčeny z pohledu rodiny Fenclových. Za zmínku snad stojí jen to, že Jaroslav Fencl byl pro machinace v roce 1922 zbaven funkce ředitele a prokury, v roce 1934 bylo na něj podáno trestní oznámení, které bylo ale následně staženo a v roce 1938 se Jaroslav Fencl oběsil.

V 60-tých létech se lázeňské budovy staly jugoslávskou vojenskou ozdravovnou. Několik budov bylo zbořeno a nahrazeno moderními, ale především vícekapacitními hotely, které byly schopny najednou ubytovat až 4.500 hostů. Vlastní vilu tu měl i prezident Tito.

V roce 1991, v době občanské války, bylo Kupari, stejně jako Dubrovník, obklíčeno. Lázně se staly válečnou zónou. Chorvatští účastníci osvobozeneckých bojů drželi zátoku a byli odstřelováni jugoslávskou armádou z moře. Následně se boje přesunuly dovnitř budov. Po 20-ti denních bojích obsadila armáda Černé hory a Srbska hotely. Celý rezort byl úplně zničený a vyrabovaný vojáky. Od té doby objekty chátrají a co nezničila válka, to následně dokonali lidé. Po skončení války chorvatská vláda neměla zájem o chátrající vojenskou jugoslávskou ozdravovnu, proto ji již v roce 1997 nabídla na prodej za přemrštěnou cenu v přepočtu 201 miliard Kč. Od té doby se pak ještě objevilo několik pokusů o prodej, ale opět neúspěšných.

   Penzion Kupari                                                                                       m_69.jpg 

 

 

          Penzion Kupari  m_70.jpg

                                                                                                            m_71.jpg 

Zastřešená kolonáda m_74.jpg

m_72.jpg

m_73.jpg

      

 

 

 

 

 

 

 Vchod do Grand hotelu  m_77.jpg

        m_76.jpg Vzadu Grand hotel

m_78.jpg Grand hotel - hlavní vchod

 Bývalý park m_75.jpg

             V Příloze č.7 jsou k nahlédnutí další fotografie areálu z roku 2017 a dále je připojený článek uveřejněný v Lidových novinách dne 16.9.2017,  ve kterém se píše o prodeji areálu a o jeho případném znovuoživení.

Z dokladů, které jsou dnes k dispozici, je zřejmé, že v roce 1926 Jan Máša vlastnil celkem  60 akcií „Dubrovnické lázeňské a hotelové společnosti a.s.“ v celkové hodnotě 30.000 K. Akcie byly uloženy v depozitu Hypoteční a zemědělské banky (3-list, poslední položka, zakroužkována červeně). Další doklad, týkající se uvedených akcií je až z roku 1931, kdy akcie byly již uloženy u Moravské banky a ta oznamuje Janu Mášovi, že je vydala dle jeho příkazu. Příkaz doložen není, takže osud akcií neznáme. Následně se ale objevilo ještě dalších 10 akcií, které byly uloženy v depozitu Dubrovnické společnosti. Syn Přemysl založil dopis, který byl doručen několik let po smrti Jana Máši. V dopisu se Dubrovnická společnost táže, komu má být vyplacena dividenda za rok 1936 ve výši 4 Kč/za akcii. Akcie jsou ještě z doby, kdy Jan Máša zastával funkci předsedy správní rady. Jejich složení bylo tehdy podmínkou pro vykonávání funkce. Uvedených 10 akcií zdědili rovným dílem dcera Libuše a syn Přemysl. 

    m_79.jpg

Výše zmiňovaný dopis, adresovaný manželce Jana Máši, která byla tehdy již také po smrti.

m_80.jpg

m_81.jpg m_82.jpg

m_83.jpg

m_84.jpg

Převod akcií neznámo komu

m_85.jpg

Z pasu Jana Máši je zřejmé, že i v pozdějších létech, kdy již nebyl předsedou správní rady, jezdil do Dubrovníku.

Pas je otevřený na straně z roku 1927, kdy navštívil Dubrovník v době od 28. 5. do 13.6.1927

 

Národní Jednota

 

  Národní Jednota pro jihozápadní Moravu je neodmyslitelně spjata se jménem Jana Máši, který byl v létech 1906 – 1933 jejím dlouholetým úspěšným starostou. Byla založena v roce 1885 v Telči.  Jejím spoluzakladatelem a tvůrcem programového prohlášení byl profesor tamější reálky Leandr Čech.  m_86.jpgJan Máša na něj vzpomíná v Pamětním listě, který vyšel v roce 1910 k oslavě 25. výročí založení Národní Jednoty následujícími slovy: Hned první neděli po příjezdu svém do Telče v besední společnosti „parlament“poznal jsem tvůrce Národní Jednoty Leandra Čecha, jehož jméno mi ovšem dávno z literatury známo bylo. Rozmluvy s tímto vzácným mužem, jakož i mnohými vlastenecky zanícenými profesory telčské reálky, utvrdily mě v přesvědčení, že na naší západní Moravě musíme nejdříve povznésti vědomí národní, musíme k hospodářskému rozmachu pracovati a hlavně musíme menšiny své národní co nejlépe zabezpečiti. Poměry byly takové, že tato vůdčí myšlenka vedla mě vždy a jí sloužiti jsem považoval za poslání svého života. Současnou češtinou řečeno, Jan Máša celý život uctíval myšlenky a názory Leandra Čecha a všechny své síly napnul k jejich naplňování. Po celý život s láskou vykonával práci pro Národní Jednotu, nebojácně, vždy se stoprocentním nasazením. Tato práce pro něj znamenala vše, byla mu smyslem jeho života, koníčkem, celoživotním posláním. Nenechal se odradit dílčími neúspěchy, k nedořešené problematice se trpělivě vracel znovu a znovu, třeba i několik let, s nepředstavitelnou vytrvalostí, až do chvíle, kdy dosáhl alespoň částečného úspěchu. A s neutuchajícím optimizmem šel do dalších a dalších projektů. Všechny činnosti, které vykonával pro Národní Jednotu byly zadarmo, nebyly placené, protože Národní Jednota byla pouze dobrovolným, vlasteneckým spolkem. Neměl tedy z této práce žádný finanční prospěch. Spíš naopak, do Jednoty vkládal vlastní peníze. Na schůze, sjezdy, porady, komise, přednášky, které Jednota pořádala na různých místech Moravy, jezdil na vlastní náklady, které při pozdějším vyčíslení, odhadem činily 50.000 K. Kdo a kdy udělal tento odhad není již možné zjistit, je ale určitě reálný. (Jízdenka na vlak v roce 1928 do místa vzdáleného přibližně 20 km stála 5,- K. A Máša bydlel v Brně 35 let. Byl hyperaktivní a jezdil i do vzdálenějších míst.)m_87.jpg Kromě cestovného, které si tedy sám hradil, existoval i  nadační fond Jana Máši při Ústřední jednotě. O tomto fondu víme pouze to, že do něj směřovaly výnosy z prodeje různých brožur a knih, které Jan Máša napsal. Z Věstníků Národní Jednoty se dále dočteme, že Jan Máša byl každoročním dárcem. Štědrým dárcem, např. v roce 1910 daroval Národní Jednotě 844,10 K, viz Příloha č. 8). Pocházely tyto dary z nadačního fondu a nebo to byla další pomoc Jana Máši těm nejpotřebnějším? To už dnes nezjistíme.

Vraťme se ale na začátek. Po svém příchodu do Brna v roce 1898 se Jan Máša okamžitě hlásil o práci v Národní Jednotě. V jejím ústředí, které bylo již 10 let přesunuto z Telče do Brna. Přesunem se sice působnost Národní Jednoty rozšířila ze Západní Moravy i na Jižní, ale její činnost skomírala. Protože viděl, jak je nepředstavitelně těžký život českých menšin na Jižní a Západní Moravě, jak stále více a více se germanizuje naše území, jak některé vesnice jsou již zcela německé, chtěl tuto tvrdou skutečnost zvrátit. Proto tak usiloval o práci v Národní Jednotě, chtěl ji povznést, a hlavně chtěl ze všech sil pomáhat utiskovanému českému lidu. Práci tehdy Jan Máša dostal, stal se členem ústředního výboru. Nejdříve byl v létech 1899 – 1900 zvolen jednatelem, v roce 1902 – 1904 místostarostou a konečně od roku 1906 až do své smrti zastával funkci starosty. Úspěšného starosty, o čemž svědčí nejen spousty poct, kterých se mu dostalo již během života, ale hovoří o tom i čísla, vytažená z rozborů činnosti Národní Jednoty, každoročně uváděných ve věstnících, ve kterých byl redaktorem. Jak sám píše, organizaci Národní Jednoty společně s nadšenými spolupracovníky vypiplal. Při příchodu do Brna měla roční příjem pouze 1.600K. V roce 1910, čtyři roky po té, co začal vykonávat funkci starosty, činil na Moravě úhrnný příjem příspěvků, darů, sbírek a subvencí 41.838,36 K a na počátku války, v roce 1914, byla již velkou organizací, rozpočet podle jeho slov šel do statisíců, milionů. Sdružovala 582 místních skupin s 28.534 členy. Z toho jich narukovalo do války 13.214 a 1.015 padlo. A v roce 1930 měla již Jednota 742 místních skupin s 47.600 členy.

Národní Jednota byla ryze českou vlasteneckou organizací, která sloužila k posílení národního vědomí. K podpoře utiskovaných českých obyvatel, kteří sice žili na území Moravy, ale v pohraničních oblastech pouze jako menšiny. Snažila se je hospodářsky zabezpečit a pro jejich děti zajistit české vzdělání. Proto organizovala zakládání českých škol všech stupňů, školek, knihoven, záložen, pořádala různé kulturní akce, všemožně podporovala české studenty, dětem dávala školní pomůcky, vánoční dárky – obuv, ošacení atd. Snažila se tedy o zvýšení životní úrovně českých občanů. Nejen za dob Rakouska-Uherska, před válkou a během 1. světové války, ale i po převratu, kdy se z ní stala až radikálně-nacionalistická organizace, která se výrazně zasadila o udržení Československé republiky a o postupné vymýcení němectví na našem území. Podle slov tehdejšího senátora Hrubého Jan Máša výrazně přispěl ke zhroucení a pádu německé nadvlády v celé řadě měst a obcí Jižní a Západní Moravy. Svou činnost v Jednotě, která údajně byla pro republiku nepostradatelná, stupňoval, a když nakonec sněm hraničářů rozhodl, aby obrannou práci republiky řídil Svaz Národních Jednot, byl Jan Máša zvolen jejich místopředsedou.

 

A co všechno dělal pro Národní Jednotu? Bylo toho tolik, že nevím, zda se mi podařilo vypíchnout to nejpodstatnější:

  • vydal program Národní Jednoty,
  • vydával a redigoval Věstník Národní Jednoty,
  • založil společně s dalšími nadšenci Úvěrní ústav Národní Jednoty,
  • dal podnět k založení celé řady českých mateřských, obecných a středních škol, např. v Želeticích, Dolních Kounicích, Vranovicích...,
  • byl spoluzakladatelem české zimní hospodářské školy ve Znojmě,
  • staral se o založení českých čítáren, knihoven,
  • docílil, že Národní Jednota mohla pořádat různé odborné kurzy a přednášky (Čechům to bylo v celé řadě měst a vesnic zakázáno),
  • byl duší obrovské práce v ústředí i v komisích,
  • výrazně zasahoval do volebních akcí před i po převratu. Přesvědčoval české občany, hlavně ty nerozhodné, aby se nebáli přihlásit se ke svému češství, a dát svůj hlas Čechům,
  • jeho nemalou zásluhou byl výsledek voleb ve Znojmě, Pohořelicích, Jihlavě, Dol. Kounicích..., kde několikrát zasahoval a kde se podařilo zvrátit a nebo alespoň omezit německou nadvládu. Stejně tak jako v Břeclavi, Hodoníně, Moravském Krumlově, Židlochovicích..., kde Češi po revoluci získali silné zastoupení nebo většinu,
  • v Brně, které bylo středem národnostních bojů, založil a vedl „Spolek brněnských předměstí“ a „Jednotu českých voličů“,
  • po celou dobu války byl v úzkém spojení s politickými kruhy a kruhy Mafie. A byl na indexu osob postavených mimo zákon,
  • na počátku války zachraňuje Národní Jednotu před jejím rozpuštěním dobře předstíranou charitativní činností. Oznámil totiž moravskému místodržitelství (Morava tehdy byla Markrabstvím moravským) náhradní program Národní Jednoty. Tento měl být pouze zástěrkou a spočíval především v pomoci a v podpoře sirotků a sociálně slabých. Ale nakonec právě tento program byl velmi úspěšný a kladně hodnocený,
  • po skončení války a rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se činnost Národní jednoty oproti původnímu programu zaměřila na upevnění Československého státu v pohraničních oblastech a na zvrácení německé nadvlády, která tam i mnoho let po válce přetrvávala. Program měl charakter až radikálního nacionalismu. S odstupem času vidíme, že byl úspěšný, ale tehdy přispíval a zavdával příčiny k národnostním nepokojům a konfliktům.

 

Abychom pochopili proč to všechno on a celá řada dalších, stejně nadšených vlastenců dělali, musíme se vrátit do historie. Všechno vlastně začalo již ve 13. století, kdy Přemysl Otakar II. pozval Němce k dosídlení našeho pohraničí. To ale němečtí občané tvořili pouze menšinu, i v době po Bílé hoře, po 30. leté válce, kdy byl celé řadě českých šlechticů, kteří měli svoje panství na Moravě, konfiskován jejich majetek a předán do německých rukou, nebyla situace tak hrozivá, jako na přelomu 19. a 20. století. Podle údajů uvedených Rudolfem Kryčerem v knize Jihomoravští hraničáři, vydané v roce 1925 Národní Jednotou, v době po Bílé Hoře byla stále ještě jedna třetina obyvatel žijících kolem hranic s Rakouskem česká. Ale v době, kdy Jan Máša žil, všechno to bylo již jinak. Sice našlo se i několik českých vesnic, ale ve většině ostatních žilo jen pár Čechů. Tvořili kolem 5 až 10 % z celkového počtu obyvatel v té které konkrétní vesnici. A některé vesnice byly ryze německé. Čeština zde nebyla vůbec slyšet, úřady, školy byly německé, úředním jazykem byla němčina. Němci byli majetkově silnější - převážně vlastnili pole, statky, továrny a rozhodovali a vládli. A přednostně zaměstnávali Němce. Čeští lidé byli utiskovaní, žili v neskutečné bídě, většinou to byli nádeníci, kteří někdy neměli ani celoroční práci, čeledíni, lesní a železniční dělníci. A když se mezi českými obyvateli našel i nějaký živnostník, tak pokud chtěl vykonávat živnost, musel se přizpůsobit – německá vývěska na domě byla samozřejmostí, stejně tak jako posílání děti do německé školy, atd., jinak ho v lepším případě bojkotovali, v horším vyhnali za hranice města. V zimě lidé neměli na teplé oblečení, často neměli ani každý den chleba. Všechny tyto informace byly uvedeny v již zmiňované knize Rudolfa Kryčera. Kniha svým obsahem připomíná Věstník Národní Jednoty. Nejdříve podrobně popisuje postavení českých menšin v konkrétních vesnicích Jižní Moravy na přelomu 19. a 20. století, a následně se zaměřuje na období  1918 – 1924, 1925. Při jejím čtení běhá často až mráz po zádech, zvlášť, když si člověk uvědomí, jak těžce se tam Čechům žilo a jak složité byly počátky 1. republiky. Na radnicích ještě často vládli Němci, na domech byly dvojjazyčné nebo jen německy psané nápisy, pozemková reforma se vlekla s ne zrovna pro Čechy příznivým výsledkem. Nejproblémovější bylo zakládání českých škol a dále otázka voleb. A právě těmto dvěma problémům se Jan Máša plně věnoval. Když se podařilo přesvědčit bojácné nebo nerozhodné Čechy, aby posílali děti do české školy, sehnat někde nějakou místnost, kde by se děti mohly učit, českého učitele, tak následně většinou nastala tvrdá odveta ze strany Němců spojená s násilím - vytloukáním oken, přepadáváním českých dětí jdoucích do školy, bitím... Co bylo pouhé zakládání českých škol oproti vzniku samostatného Československého státu! Samozřejmě, že s tím němečtí občané nesouhlasili. Chtěli vytvořit tzv. Německé Rakousko s hlavním městem Znojmem. A podle toho se chovali. Přítrž německému řádění prý udělali až čeští vojáci vracející se z fronty. A nakonec problémová města a  vesnice byly obsazeny Slováckým plukem, i s kulomety. Ty například stály v Hustopečích na náměstí. Další informace z té doby jsou uvedeny v Příloze č. 9.

 

Dnes už těžko doceníme, jak obrovskou a těžkou práci vykonávala Národní Jednota, tedy i její starosta, pro posílení a ochranu českých zájmů. A až po nahlédnutí do Věstníků Národní Jednoty chápeme všechna ta velká slova, která se tehdy používala, se kterými byl Jan Máša spojován, a která jsou dnes, pro nás, jen frázemi - že byl „vynikající národní pracovník“, že se zasloužil o „záchranu národní existence“, později o „záchranu vlasti“. Jsou to ale slova, která bez nadsázky pravdivě a plně vystihují skutečnosti, o které se Jan Máša zasloužil. Samozřejmě, že společně s celou řadou stejně smýšlejících nadšenců.

Za zásluhy, za svou obětavou činnost v Národní jednotě se mu již za života dostalo mnoha poct. Jednalo se o děkovné dopisy, čestná uznání a čestná občanství mnoha vděčných vesnic a měst - Hranic, Konice, Vranovic, Dolních Kounic, Tišnova a Jundrova. A nebo na jeho počest byla pojmenována první loď, která začala brázdit vody Vranovské přehrady. Jmenovala se Jan Máša.

m_88.jpg

Jan Máša byl prý jedním z hlavních iniciátorů zavedení plavby na nově vzniklé Vranovské přehradě. Národní Jednota konala přípravy pro zahájení plavby společně s Klubem Čsl. turistů, ale pro dílčí neshody zažádala nakonec Národní Jednota o koncesi zvlášť. Vlastní provoz lodní dopravy byl zahájen 11.7.1934 motorovou osobní lodí J.Máša pro 50 osob.

Uvedená informace i fotografie lodi je převzata ze stránek Lodní doprava na Vranovské přehradě – se souhlasem provozovatele těchto stránek.

 

m_89.jpg m_90.jpg 

m_91.jpg

Foto: Jan Máša v Dolních Kounicích

m_92.jpg

Jmenování čestným občanem Dolních Kounic

m_93.jpg 

m_94.jpg

Ústřední matice školská v Praze blahopřeje Janu Mášovi k 25-letému působení v Národní Jednotě

m_95.jpg

Dopis upozorňující na to, aby si Národní Jednota v Brně dala pozor na Dr. Emila Koblischka, okresního hejtmana, který byl přeložen z Rýmařova do Moravských Budějovic. Jedná se o nedůvěryhodného člověka, se kterým mají jen ty nejšpatnější zkušenosti. Na opisu podpisy nejsou uvedeny, ale určitě jej psali členové Národní Jednoty.

m_96.jpg

m_97.jpg

„Raport“. Dopis, který neděkuje a nechválí.

m_98.jpg

Opět obdržený pracovní dopis - podání zprávy jak dopadly volby v Hruškových Dvorech  (4Č : 5N) a doporučení, aby rolník Pražák z Hr. Dvorů, který se s celou rodinou dobře držel při volbách, byl odškodněn za živelní událost (požár), kterou utrpěl.

 

Zaměstnání

Nyní se dostáváme k zaměstnání Jana Máši. Dne 29.9.1898 obdržel jmenování a nastupuje jako již uznávaný znalec zemědělských otázek na místo prozatímního oficiála do nově založeného úřadu - Zemědělské rady pro markrabství moravské v Brně s platem 1.100 zlatých ročně. Zemědělská rada měla dva odbory – český a německý. Jan Máša samozřejmě nastupuje do českého odboru. Po roce získává definitivu, později, 1.listopadu 1902 je jmenován místotajemníkem a po úmrtí tajemníka Jaroslava Tebicha byl 6. října 1903 ustanoven tajemníkem Českého odboru Zemědělské rady moravské v Brně. Tuto funkci zastával až do svého odchodu do důchodu*). S ní byla spojena i funkce redaktora „Moravského hospodáře“ a „Úředního věstníku zemědělské rady“. Dále redigoval v České hospodářské společnosti její revui „Zemědělskou politiku“. Jak uvedl Otto Lonč ve svém projevu při pohřbu Jana Máši na brněnském Ústředním hřbitově a při odhalení pamětní desky na rodném domě v Tišnově „měl Jan Máša jako vedoucí úředník a redaktor uvedených listů skvělou příležitost k hájení zájmů moravského zemědělství a činil to také s velkou energií a vytrvalostí, hodnou úcty a uznání. Byl ve stálém, někdy až ostrém boji s protičeským režimem ve Vídni a Brně...“.

m_99.jpg

Prozatimní jmenování

*)      Rozlišujeme funkci a titul. Až do svého odchodu do důchodu zastával funkci tajemníka. Nejdříve byl úředníkem, pak mu byl udělen titul císařského rady, po pádu Rakouska-Uherska titul zemského zemědělského rady a následně titul vrchního zemského zemědělského rady.

m_100.jpg

m_101.jpg

Definitiva podepsaná prezidentem Zemědělské rady (jméno neznám)

a Janem Rozkošným, předsedou českého odboru Zemědělské rady

m_102.jpg Hlavní pracovní činností Zemědělské rady bylo poradenství a odborné informování   zemědělců. Dále ochrana zemědělské výroby (proto všechna ta jmenování Jana Máši do   různých komisí ke stanovení cen zemědělských produktů – viz. níže), propagování   zemědělského pokroku, rozdělování subvencí, atd. Jan Máša se tedy v roce 1898 pustil do   práce. Pokud bychom se domnívali, že pro všechny jeho mimopracovní aktivity mu již na   zaměstnání nezbýval čas, hluboce se mýlíme. Neúnavně a prozíravě se vrhnul do tvořivé   práce, která pod vedením prezidenta Zemědělské rady barona Skeneho, později dr.   Rozkošného povznesla český odbor na prvé místo všech odborů v celém Rakousku –   Uhersku. Jeho práce si povšimli i ve vídeňském řídícím orgánu Agrarische Zentralstelle.   Cenili si ji, kladně ji hodnotili a uznávali ji. Proto byl Jan Máša v roce 1904 zvolen do jejího   výboru. A rok poté, v roce 1905, tedy po sedmi létech práce v Zemědělské radě mu  „c. a k.   Apoštolské veličenstvo nejmilostivěji propůjčilo“ titul císařského rady. Toto ocenění se mu   nelíbilo, bylo proti jeho přesvědčení, proti jeho vůli, nebylo české, nýbrž od císaře pána. Ale   odmítnout si ho nemohl dovolit. Proto, především na radu barona Skeneho, který byl v té   době prezidentem zemědělské rady, titul císařského rady přijal.

m_103.jpg

                                                       Titulem císařského rady byl vyznamenám jako první moravský zemský úředník,

                                                  Janu Mášovi to sděluje prezident Zemědělské rady baron Skene

 

m_104.jpg                                         m_105.jpg

Přítel baron Skene měl velkostatek v Pavlovicích                                                                                        Baron Alfréd Skene. 24.8.1849  - 17.1.1917

u Přerova. Pro své potěšení maloval a jeden obrázek                   

pavlovické chalupy věnoval Janu Mášovi.

Agrarische Zentralstelle delegovala pak Jana Mášu na různá jednání, schůze, konference konané např. ve Vídni, Budapešti, Drážďanech, kde hájil zájmy českého zemědělství. Byl vysílán do poradních sborů – např. pro zajištění zásob ve vojenských skladištích, do komise pro stanovení cen zemědělských produktů při I. a II. armádním sboru v Krakově a ve Vídni. A nebo se zúčastnil méně důležitých akcí, jako např. ovocnářské výstavy v Praze, která se konala v roce 1910, kde byl předsedou generální poroty. Nebo byl delegován do „nouzové komise“ při moravském místodržitelství. Dále se podrobněji věnoval novým obchodním a celním smlouvám, k jejichž používání napsal směrnici. Tu si pro vysokou odbornou úroveň nechalo přeložit do němčiny i vídeňské ministerstvo orby. (Směrnice se nazývá „Dobré zdání o revisi autonomního celního tarifu.)

m_106.jpg

             Místodržitel Markrabství moravského žádá Jana Mášu o účast v poradním sboru

m_107.jpg

Zemská ústřední jednota českých zahradníků pořádala zahradnicko-ovocnářskou výstavu v Praze na výstavišti v Královské Oboře a Jana Mášu jmenovala členem výstavní reprezentace. A protože si všichni cenili jeho práce, byl tehdy na výstavě vyznamenán čestným diplomem s právem ražení zlaté medaile. Toto není jediné vyznamenání získané na výstavě. Už v roce 1905 obdržel diplom a medaili na národopisné výstavě v Praze.

 

m_108.jpg Otto Lonč ve svém, již zmiňovaném projevu, uvedl, že „po několikaletém odstupu   od činnosti Mášovy v Zemědělské radě, nutno přiznati, že pro první období   Zemědělské rady byl Jan Máša svými schopnostmi a svou průbojností velmi   potřebným a nepostradatelným, neboť počátky Zemědělské rady nebyly snadné a   pohodlné, nýbrž znamenaly stálý, houževnatý, tvrdý a často i osobní boj proti   nadřízeným úřadům, proti nepřející politice rakouské a proti zaujatosti naší   veřejnosti, třeba české, ale stranické a neinformované. Budování Zemědělské rady   postupovalo jen zvolna, o každý haléř v rozpočtu zemském i státním se musilo   úporně smlouvat, stále bylo nutno i domlouvat a hrozit.“ 

                                 

 

 

 

 

 

                                           

 

 

 

Za svou práci byl při různých příležitostech vyznamenáván  medailemi a čestnými diplomy a nebo mu bylo uděleno čestné     občanství vděčných obcí a měst, jenž uznávaly jeho zásluhy.

 

m_109.jpg      Opět zahradníci, tentokrát moravští, jmenovali Jana Mášu na své 14. valné hromadě čestným členem. Jmenování je prý nejvyšším vyznamenáním, jaké mu můžou udělit

 

m_110.jpg  Jmenování čestným občanem města Dolních Kounic                                               

                                                                                                       

Další průvodní dopisy nebo diplomy ke jmenování čestného občanství se nedochovaly. O čestném občanství ale svědčí následující dopisy, kterými starostové Vranovic, Jundrova a Hranic zvou Jana Mášu, jako jejich čestného občana k volbám.

m_111.jpg m_112.jpg m_113.jpg

A co ještě všechno dělal kromě toho, že byl redaktorem „Zemědělské politiky“ a „Moravského hospodáře“?  Byl spoluzakladatelem m.j. ovocnářského, vinařského, chmelařského, drůbežářského spolku, dále byl spoluzakladatelem pomologického ústavu v Brně – Bohunicích*). Dal podnět nebo se podílel na založení Zemědělského muzea v Brně, Vysoké školy zemědělské v Brně, České lesnické školy v Jemnici. Určitou dobu byl také ve výboru České národohospodářské společnosti v Praze. Pořádal nesčetné přednášky nejen na Moravě a ve Slezsku, ale i v Čechách. Zajišťoval a vedl zemědělské exkurze pořádané Českou hospodářskou společností do Drážďan, Halle, Lipska, Erfurtu (v roce 1901), do Prešpurku (Bratislavy), Budapešti, Seville, Vídně (v roce 1902). V dalších létech následovaly exkurze do Německa, Holandska, Belgie, Dánska, Švýcarska a Maďarska. Za zmínku ještě stojí připravovaná exkurze do Francie pro 30 přihlášených účastníků. Ta se měla konat v druhé polovině července roku 1914. Ale z Francie přišla zpráva, že by se česká exkurze překrývala s maďarskou. Proto byla  odložena až na srpen. Jaké to ale bylo štěstí, to odložení!  Kdyby se totiž uskutečnila v původním termínu, nejspíš by účastníci skončili ve francouzském zajetí. Ona v den, kdy si účastníci měli prohlédnout chov ovcí v Rambouilletu, vypukla světová válka. A najednou byly Francie a Rakousko znepřátelené země.

Kromě pořádaných exkurzí Jan Máša i sám vykonal celou řadu studijních  a obchodních cest, jako např. v roce 1900 na světovou výstavu do Paříže nebo v roce 1899 do Bavorska a Tyrolska, kde jednal o zajištění odbytu ječmene.

*) pomologie je nauka o typech a odrůdách ovocných stromů a o jejich pěstování).

m_114.jpg V Miláně 8.9.1926

m_115.jpg

m_116.jpg

m_117.jpg

Za války zasedal v různých válečných komisích, ve kterých vždy energicky hájil české zájmy. Ať už se jednalo o příděly cukrovky, či obchod s osivem nebo o sušárenský bramborářský průmysl, zužitkování ovoce a zeleniny, stanovení cen potravin, obchod s moukou a obilím či o prodej pozemků. V listech „Moravského hospodáře“ a „ Zemědělské politiky“, ve kterých byl redaktorem, si dovolil i ostře kritizovat úřední výnosy a opatření, za což mu hrozilo zastavení vydávání listů. Během války se stal „Moravský hospodář“ pravým rádcem našeho venkova, českých žen. Radil, jak za války vést opuštěná hospodářství. Tento čtrnáctideník byl velmi oblíbený a čtený. Informoval, povzbuzoval a posiloval venkovský lid. Janu Mášovi prý přicházela spousta kladných ohlasů na obsah časopisu. 13.5.1916 mu obec Švábenice a tamní spolek „Svatopluk“ napsala děkovný dopis, který končí následujícím textem: „Uznávajíce tuto Vaši pro české zemědělství blahodárnou činnost, vyslovují Vám podepsaní občané švábenští srdečný svůj dík s vroucím přáním, aby snahy a plodná práce Vaše všude v naší milé vlasti náležitě byly pochopeny, oceněny a prováděny, by zemědělství naše vzkvétalo, mohutnělo, by stalo se vzorem zemím sousedním. Vytrvejtež, slovutný pane, v blahodárné své činnosti a vděčný národ bude Vaší slovutnosti žehnat“.

m_118.jpg

V té době měl Jan Máša také odvahu odmítnout vysoký řád, který mu měl být, jako celé řadě dalších českých zemědělských  funkcionářů, udělen. Sám Jan Máša se k tomu vyjádřil „že český člověk nemá brát vyznamenání z ruky těch, kdož ho tak krutě pronásledují“. Po celou dobu války byl v úzkém spojení s různými politiky a s Maffií. Denně se prý scházeli v restauraci hotelu Slávia, kde získávali a dál předávali informace. Maffie byl hlavní orgán českého domácího odboje během 1. světové války, který řídil zpravodajskou a konspirační činnost. Jednalo se o protirakouskou organizaci, která podporovala m.j. zahraniční akce TGM. A právě v hotelu Slávia se uskutečnilo jedno z mnohých setkání Jana Máši s TGM. Bylo to před odjezdem TGM do ciziny. Jan Máša během válečných let soukromě jezdil do Německa, kde v berlínských hospůdkách nebo v radničním sklepě v Lipsku či Viktoriahaussu v Drážďanech  mapoval situaci, sledoval postoje a názory obyčejných němců na válku a tyto informace pak předával dál. Během války byl na indexu osob postavených mimo zákon.

Ihned po skončení 1. světové války, po převratu, byl jmenován zemským zemědělským radou.

m_119.jpg

V nově vzniklé Československé republice, ale na hlavičkovém papíře Markrabství moravského mu byl zemským výborem moravským  udělen titul zemského zemědělského rady. Níže je pak platební výměr

m_120.jpg

Kromě práce v Zemědělské radě byl činným v hospodářském odboru Národního výboru. Svěřenou funkci prý vykonával tak svědomitě a v zájmu našeho nového státu, že mu „veřejným projevem byly vzdány díky a uznání“. V nejtěžší době po převratu, kdy krize v zásobování potravinami ohrožovala samotnou existenci nově vzniklé republiky, byl ředitelem „lidové výživy“, zasedal v Zemské hospodářské radě, kam ho jmenoval ministr Vrbenský a kde zastával funkci místopředsedy. Ministr Prášek ho jmenoval členem státního rozhodčího soudu pro záležitosti řepařské. Ministr zásobování jej povolal do komise pro obchod s dobytkem, masem a zvěřinou, dále ho jmenoval členem výboru pro příděl cukrovky průmyslu kávových náhražek (asi byla cukrovka jednou ze surovin kávové náhražky). Vládní komisař města Brna ho ustanovil členem správního výboru plodinového trhu v Brně. Ministr zemědělství ho jmenoval burzovním radou Plodinové burzy v Olomouci. Ministr veřejných prací mu vyslovil uznání za jeho působení v zemské uhelné komisi. Byl místopředsedou komise pro uznávání sadby a osiva na Moravě.

m_121.jpg

Jmenování do komise pro obchod s dobytkem, masem a zvěřinou na Moravě

m_122.jpg

Pravděpodobně členové Plodinové burzy společně s prezidentem rozhodčího soudu Plodinové burzy v Brně, konzulem království rumunského v Brně a vrchním ředitelem – Františkem Henychem – sedící, druhý zprava, Jan Máša – stojící, druhý zleva

 

 

Kromě toho byl místopředsedou „říšské komise pro osobní demobilizaci“ v Praze, členem „říšské komise pro přechodné hospodářství“, členem „Čsl. vývozní a dovozní komise“ v Praze, v „obchodně – politické komisi se zabýval celně – politickými otázkami, byl členem výboru Čsl. zemědělské jednoty.

A opět budu citovat Ottu Lonče, „že výčet těchto četných funkcí vedle úřední práce v Zemědělské radě jest důkazem píle a horlivosti Mášovy. Bez jakéhokoliv okrašlování možno mu vydati svědectví, že byl v úřadě i ve všech svých funkcích zdatný, vytrvalý a výkonný. Že mu na to nestačily úřední hodiny, a že si je prodlužoval přes čas jak časně ráno, tak i odpoledne a večer, je všeobecně známo“.

 

 Vraťme se ale ještě jednou do roku 1898. V době zřízení Zemědělské rady byl 1.4.1899 založen i „Ústřední svaz českých hospodářských společenstev“ jako vrcholná organizace peněžních, výrobních a obchodních společenství. Kancelář svazu byla nejdříve m_123.jpgotevřena ve dvou pronajatých pokojích ve 3. patře paláce Hypoteční banky, v Brně, v ulici Na hradbách, za 20 zlatých měsíčně. Dva roky poté se Svaz přestěhoval na Náměstí svobody č.17, kde si pronajal celé 1. patro. Nakonec 15.5.1913 Svaz tento dům za 600.000 K koupil. U zrodu myšlenky, že je potřeba vybudovat kromě úřední organizace pro zemědělce, kterou představovala Země- dělská rada i organizaci, která bude sdružovat především peněžní a hospodářská družstva a bude jim oporou i rádcem, stáli poslanci Václav Perek a Jan Rozkošný, t.č. předseda českého odboru Zemědělské rady. Již během přípravných prací, které trvaly 3 měsíce - od schválení stanov po zahájení činnosti, se bez jakékoliv agitace přihlásilo 89 členů. Nyní nově vzniklý úřad nutně potřeboval dobrého organizátora. Stal se jím Jan Máša, který se rovněž angažoval, a který již 10 let, tedy od svého působení v Jihlavě, propagoval zaklá- dání družstev (úvěrní družstva, záložny, speciální hospodářská družstva). Byl tedy jmenován prvním a vedoucím úředníkem Svazu – jeho sekretářem (tajemníkem), který zastřešoval všechny obory a činnosti. Funkci sekretáře zastával Jan Máša až do poloviny roku 1926, kdy požádal o odchod do důchodu (pouze ze Svazu, ne ze Zemědělské rady). Je pravděpodobně, že jako úředník Svazu, dostával od Svazu plat. Ale žádný doklad, platební výměr se nedochoval.

Programem Svazu byla nejen podpora družstevnictví, jejího budování, zakládání a zdokonalování, ale i snaha zlepšit odbyt a zpeněžení zemědělských produktů. Svaz sdružoval následující nově založená nákupní a prodejní svépomocná družstva: lnářská, vinařská, ovocnářská, zelinářská, mlynárenská, pekárenská, dobytčí, mlékárenská atd.

I za Svaz podniká Jan Máša studijní a obchodní cesty do ciziny. Např. zkoumal jak nejlépe zorganizovat obchod s ovocem a nebo úspěšně zajišťoval odbyt ječmene do zahraničí. Stává se referentem, který zajišťuje dodávky zemědělských produktů vojsku. Jezdí na schůze, kde referuje o rozsáhlé problematice zemědělského podnikání (o moravských mlékárnách, mlékárenské škole, o „zemské dobytčí pojišťovně“, celních smlouvách... ), zajišťuje požadavky družstev atd.

 

m_124.jpg

 

      m_125.jpg

Výňatek ze sborníku o 25. leté činnosti Ústředního svazu, který se stal peněžní centrálou moravských záložen a u kterého byl soustředěn venkovský kapitál.

m_126.jpg

Zpráva o činnosti mlékárny Svazu za rok 1923

m_127.jpg

Mlékárna Ústředního svazu v Brně Židenicích

m_128.jpg

Tržiště dobytka v Přerově

m_129.jpg

Sklad sena ve Velké u Strážnice používaný k výkupu sena pro vojsko

m_130.jpg

Továrna na výrobu melasových krmiv v Brně – Komárově, která přispěla k rozkvětu obchodu s krmivy.